Deník cesty

Den 1 – 28.7. – Odjezd

Odlétáme v 9:15, načas a bez problémů, pouze při rentgenové kontrole nám pípají boty a procházíme naboso. Letíme se společností Air Pulkovo, což je údajně jedna z nejlepších ruských společností. Okolo 14 hodiny (+2 h)přistáváme v St. Petěrburgu. Odbavení na letišti je už zdlouhavější, rusové se všude tlačí a na všechno jsou fronty. Autobusem přejedeme z letiště mezinárodního Pulkovo 2 na vnitrostátní Pulkovo 1. Batohy dáváme do úschovny, na kterou je opět fronta – sice krátká, ale o to pomalejší. Pán v úschovně balí všechna zavazadla do folie strašně mu to trvá. Po asi hodině čekání předbíháme frontu, protože vlastně máme batohy zabalené ve folii. Konečně vyrážíme maršrutkou do města. Jedeme metrem ze stanice Moskevskaja do centra. Metro je stejné jako u nás ty nejstarší vagony, ale o hodně hlubší. Jdeme k Nevě a jedeme lodičkou na hodinovou prohlídku (200R). Pak jdeme okolo Ermitáže, kde konečně kupujeme pirožky, míjíme dřevěný kostel a vracíme se zpět na Moskevskaju do parku a na letiště. Při odbavení se všichni opět tlačí a je tam lehce zmatek, odbavení je systémem tužka papír. Odlétáme v 1 v noci místního času, takže asi s hodinovým zpožděním. Letadle je naprosto stejné jako mezinárodní, jídlo taky dobré.

Den 2 – 29.7. – Přesun do hor

Přistáváme V Barnaulu okolo 8 hodiny ráno místního času (+3 h). Letiště už je malé a ani moc nevypadá jako letiště. Čekáme na nějakou dopravu do města – autobus asi žádný nejezdí, tak hledáme maršrutku – 1112 jede na autobusák, kam potřebujeme. Na autobusáku nás hned odloví maršrutkář co jede do Gornoaltjasku a nabídne nám cestu za 250 R na osobu, což je slušná cena, tak s ním jedeme, ale až po naplnění celé maršrutky (takže asi za hodinu). Mezitím jíme pirožky (výrazně lepší než Peterburgu) a pijeme kvas. Po asi 5 hodinách jízdy dorážíme do GA, hlavního města Altajské republiky. Moc hezké město to není, záchody na autobusáku opravdu stojí zato. Hledáme dopravu do Čibitu, autobus jede až ráno a jede asi 11 hodin, což se nám nechce. Maršutky jsou zase výrazně dražší, než psali cestopisy, ale nic levnějšího se nám najít nepovedlo. Jdeme se zaregistrovat na OVIR, který nikdo neví kde je. Paní na Oviru je příjemná, ale pořád po nás chce kromě víza ještě pozvání od ruské cestovky, které nemáme. Nakonec situaci vyřeší zavoláním do cestovky a tam ji potvrdí naše jména. Jenže vše trvá déle, domluvená maršutka na 4 hodinu nám ujela. Tak nás berou dva mongolové osobáky za 4000 dohromady, což je standardní cena. Už si nás všimla místní ochranka autobusáku a chce po nás nějakou nesmyslnou registraci na autobusáku. Vzali nás na služebnu a dlouho hledali, za co by nám dali pokutu. Sice nic nenašli, ale i tak z nás dostali 600 R, hajzlové. Cesta po čujském traktu byla pěkná, v autech pohodlná. Vyjeli jsme v 17:30 a na místo k čibitskému mostu dojeli o půlnoci. Řídil usměvavý mongol Arman, zastavoval kde se dalo, ale jel dobře a my v klidu pospávali. Zastanovali jsme hned za mostem.

Den 3 – 30.7. – Přiblížení k řece

Ráno vstáváme za slunečného počasí. Kluci vyrážejí do Čibitu pro benzín a něco k snídani. Vyrážíme v 13:45 na cestu. Cesta byla vlhká, chvíli pršelo, hrozila bouřka (ale nakonec nás minula). Prodírali jsme se mokrými křovíčky – zakrslé lípy (takové listnaté kosodřeviny, korsické machie bez trnů) a šlo to dost pomalu. Okolo 19 hodiny dorážíme k říčce a opuštěné salaši, kde stanujeme. Vaříme na ohni – 0,5 kg rýže s indonéskou omáčkou a polévku, déšť nás zahání do stanů.

Den 4 – 31.7. – Sedlo Col Estykol

Vstáváme s deštěm, vaříme krupicovou kaši se skořicí. Vyrážíme okolo 11 hodiny. Cesta je bahno typ 1-3, keříčky jsou nekonečné. Les postupně řídne a přechází v náhorní planinu. Kolem 15 hodiny doráříme do sedla Oroj (2170) a od něho jdeme po platu Estykol. Po něm jdeme podél močálu 1,5 hodiny k sedlu Estykol, kde začínáme pomalu klesat podél potoka směrem ke spodku doliny Šavlo. Asi po půl hodině se rapidně horší počasí, naštěstí akorát docházíme na místo u potoka, kde lze stanovat. Do pěti minut stojí stany a začíná pěkná bouřka. V 18 už je zase hezky, myjeme se v potoce a vaříme večeři na vaříku – polévku, 800g těstovin s červenou omáčkou.

Den 5 – 1.8. – Cesta na Šavlo

Ráno nás budí déšť, vyrážíme standardně v 10:45 po hubené snídani (instantní ovesná kaše). Cesta je podél potoka, krásná. Čím víc klesáme, tím přibývá porostu – naše oblíbené živé ploty. Za necelé 3 hodiny jsme na soutoku řeky Šavly a té, okolo níž jsme šli. Odtud jdeme další 4 hodiny (údajně 10 km) bahnem, křovinami, cestou necestou. Výhledy na řeku jsou úžasný – ukázková Sibiř.Míjíme soutok levé a pravé Šavly a stále se vlečeme k jezeru, cesta je nekonečná – opět průvodce psal dost jiné časy, než jsme v reálu šli. Jezero nás ale odměnilo krásnými výhledy. Vytoužený šašlik sice není, ale mongol tam prodává chleba (bereme hned 4), 1,5 piva a kus masa – asi ovce, syrového a ještě s kostí – to vše za krásných 500R. Maso okrájíme od kostí a pečeme na ohni, někteří na klacku, ale je to šíleně tuhý. Užíváme si hojnosti jídla – heslo zní Až nebude, tak nebude. Ještě jsme jedli spoustu hub (asi tak 2kg). Z kostí ještě uděláme polévku s čínskými nudlemi, ale je tak ukrutně mastná, že ji nakonec půlku vylejeme. Chtěli jsme ještě pokračovat už k hornímu jezeru, ale počasí rozhodlo, že zůstáváme – déšť nás zahnal do stanů. Večer je krásná trojduha nad jezerem.

Den 6 – 2.8. – Cesta na sedlo Abyl Ojuk

Vstáváme v 5, čeká nás náročný přechod do vedlejší doliny. Je jasno, ale dost zima. Vaříme čaj (od této chvíle máme vše v kotlíku s ovčí příchutí, nic moc). Vyrážíme k hornímu Šavlinskému jezeru (2 hod). Od jezera jdeme souvisle po morénách, suti, celkem zdlouhavé a náročné. Po dalších 2 hodinách dojdeme na hřebene, po kterém jsme chtěli jít, kde je dobře vidět plánovaná cesta (spíš necesta). Po velké poradě nakonec ustupujeme a smiřujeme se s tím, že to není naše sedlo a že musíme do doliny vedle. Z pohledu od Šavla jsme měli jít správně druhou dolinou z leva (první vede myslím do Mášeje) – zde byl právě rozpor s informací průvodce. Jdeme další 2 hodiny, nepříjemný traverz nestabilní sutí a morénami, kde žádný kámen nedrží (ujela jsme na jednom o velikosti 1,5 x 1m, nic moc zážitek. Už je nám jasné, že přechod sedla dnes nezvládneme, ale štěstí nám přeje, najdeme pěkný zelený plácek mezi sutí, kde se dá zastanovat. Jsme 2500 m vysoko. Jíme polévku a chleba (jaký luxus, ještě máme chleba) a začíná pršet. Do pěti hodin jsme všichni spali jak šípkové Růženky. V této výšce stále rostou houby, dřevo tu není a tak vaříme na vaříku. Jenže vařík nevaří, následuje dlouhé a intenzivní čištění všeho možného, co jen může zanést. Vypadá to zoufale, ale nakonec se podařilo. S velkoou slávou vaříme bramborovou kaši s salámem, cibulí a houbami, je moc dobrá. Večer už začínáme snít o jídle. Jdeme spát brzo, celou noc prší.

Den 7 – 3.8. – Abyl Ojuk po druhé

Opět nás probudil déšť, všude se válí mlha, prostě je dost hnusně. Vaříme snídani – musli s mlékem a čaj. Okolo 9 hodiny se obloha začíná trhat, začneme balit, ale zase prší. Okolo 10 už je vidět i kousek sluníčka, diskutujeme, zda jít či nejít. Okolo 11 konečně varážíme. Stoupáme údolím a před námi vidíme nějakou výpravu 4 lidí. Po chvíli vidíme ledovec, my nezkušení nandaváme mačky – abychom si je vyzkoušeli, nejsou nutné. Stoupáme po plochém ledovci a kocháme se okolím. Mraky se zvedly a jsou i výhledy. Po asi 1,5 hodině dorážíme k vstupu do sedla, je to malá odbočující dolinka vlevo – nevypadá moc přívětivě. Je to prudký suťovitý svah asi 500 výškových. Je to peklo, suť je nezpevněná, padá, svah je prudký. Ke konci se ještě zprudčuje a je bezpečnější natáhnout lano na jištění. Jirka se jde bez batohu podívat do sedla, zda je vůbec možné sestoupit na druhou stranu – naštěsí jo. JJ mezitím navazuje lano na jištění. Po 2,5 hodinách trápení (říkáme tomu suťová onanie) jsme konečně všichni nahoře v sedle Abyl Ojuk (3200 m). Lížeme si rány a kocháme se výhledy. Sestup je také prudký, ale snazší. Najprve suť , sníh a pak ledovec. Navazujeme se a Klára nás bezpečně provede dolů. Pod ledovcem lehce sprchne. Dál sestupujeme zelenou dolinou Abyl Ojuk plnou potůčků. Cesta začíná být úmorná, keříky, obcházení skal – cesta tam není, jdeme pouze za směrem. Nejhorší je, že musíme na druhou (levou) stranu řeky, která není malá. Mysleli jsme, že ji překročíme snadno před jezírkem, ale byla to chyba, řeka je mohutnější a mohutnější. S vidinou přechodu suchou nohou jsme se rozloučili. Jirka zkouší řeku přejít, ale proud je dost silný a voda po pás. Zpět se raději jistí lanem. Rozhodujeme se přespat na pravé straně a přejít ráno, až voda trochu opadne. Vykopeme si místo na stany (chvilka práce s cepínem) a kolem 19 hodiny stanujeme. Vaříme polévku a rýži se sardelovou pastou a cibulí (poslední). Kluci vytvořili krásná kamenná kamna na kotlík, Jeník prokázal zkušenosti s rozhořením čehokoliv- topíme keříky, které jsou poměrně mokré.

Den 8 – 4.8. - Pochod dolinou Abyl Ojuk

Budíme se v 8 do celkem pěkného počasí. Snídáme krupicovou kaši s kakaem. Nikomu se nechtělo brodit, ale co nám zbývalo, museli jsme. Jistíme se lanem, voda je šíleně ledová. Po levé straně potoka se šlo lépe, místy byla i znatelná cesta, ale i tak to šlo dost pomalu. Střídala se suť, živé ploty a bažiny. Jen výjimečně jsme klesali nádhernými modřínovým lesem. Opět jsme sbírali houby. Kolem 17 hodiny jsme uviděli dům – karagemskou poljanu. Domek se nakonec ukazuje jako opuštěný bar. Blíží se liják a tak jdeme dovnitř. Je to krásná roubená chaloupka a schovala nás před deštěm. Kluci jsou na průzkum směrem kde vidíme kouř. Je tam skupina rafťáků z Moskvy. Tinám říkají, že chaloupka je již 14 dní opuštěná. Postavíme u ní stany a děláme oheň. Od Kargemu přichází ruská skupina dost zkušených horalů (horolezci). S jedním kecáme u ohně. Vaříme kroupy s houbami.

Den 9 – 5.8. - Cesta přes sedlo Karagem

Ráno kecáme s vedoucím rusů, jsou drsní, mají strašně moc jídla, salámy, sýry, špek, jen nám tečou sliny. Znají to tu dobře a radí nám kudy dál. Kolem 11 (stává se to náš standardní čas odchodu) vyrážíme po cestě pro Kamaz k sedlu Karagem. Cesta je příjemná změna oproti suti a živým plotům. Postupně ale končí a musíme brodit – resp. Přecházíme přes kládu. Do sedla se dostáváme až po 15 hodině, cestou nás ještě zbrzdil déšť. Počasí se dost kazí. Rychle sbíháme ze sedla k nejbližšímu plesu a hledáme místo na stany. Déšť přichází dřív než postavíme, tak „hříbečkujeme“ v pončech asi hodinu, je pěkná zima, déšť je s kroupami. Po dešti postavíme stany, ale je pořád šílená zima (jsem taky v 2700 m). Vaříme těstoviny pro změnu s houbami (tyhle rostly až v 2800 m, ale už jich začínáme mít dost). Jíme ve stanech a stále se nemůžeme zahřát.

Den 10 - 6.8.– Přiblížení k sedlu ....

Ráno je super počasí. Snídáme puding s ořechy, pereme a sušíme věci. Vyrážíme na sever po západním svahu doliny Dželo. Traverzujeme, abychom neztratilki výšku. Počasí i údolí jsou překrásné. Míjíme dva vodopády, fotíme panoramata a vidíme stádo ovcí a koní. Nakonec klesneme asi do 2500 k řece, který brodíme mokrou nohou, je to tradičně ledovcová řeka takže šílené studená. Od potoka stoupáme pravým údolím směrem ke Kupolu a sedlu, kudy půjdeme. Jsou nádherné výhledy. Vlevo před námi vidíme UPI a DKV a za nimi masiv Jihočujských bělek korunovaný IKTU. Holky si myjí hlavu a pánové hledají místo na stany. Nakonec ho nachazíme u malého plesa ve výšce 2800 m.Je stále pěkně a tak se koupeme (myjeme je přesnější výraz). Byl to snad první den celý bez deště a příjemně odpočinkový. Vaříme 750g těstovin s bešamelovou omáčkou, česnekem a bazalkou. Večer je pěkná kosa a začíná pršet, jdeme spát brzo.

Den 11 – 7.8. - Ležení ve stanu

Celou noc šíleně foukalo a pršelo, stany jsou ráno pěkně zdeformovaný. Ráno se déšť střídá s kroupami a sněhem, poryvy větru sílí. Celé dopoledne ležíme ve spacáku a čekáme, zda se dřív roztrhá obloha nebo stan. Zpočátku sázím na stan, ale nakonec přežil. Snídáme 1/3 chleba a 1/3 z 200g eidamu – příděl na stan. Celý den je pořád stejně, jen odpoledne už padají jen kroupy a vítr se zklidnil. Hrajeme kostky u nás ve stanu, vešlo se tam neuvěřitelných 5 lidí. Vaříme instantní nudle s masoxem, při kostkách mlsáme čokoládu (standarní příděl 2,5 kostičky na hlavu) a několik kostiček papayi. Večer u venku vesele chumelí, sníh už se drží i na zemi. Tlak ase stoupá, tak jdeme spát s nadějí na zlepšení. V noci někdo cítil lehké otřesy země.

Den 12 – 8.8. – Cesta na Kupol

Celou noc sněžilo, ráno je všechno okolo nás zasněžené, voda ve flaškách zmrzla a na okrajích jezera je ledová krusta. Balíme a po snídani (domácí čkoláídové musli) se vydáváme v našich oblíbených 10 hodin na cestu k sedlu. Cesta byla po velmi jemné suti a vedla nejprve po zasuťovaném ledovci a potom vpravo úbočím nějaké hory. Jdeme celkem rychle, 600m stoupáme za 2 hodiny. Cestou jsou opět nádherné výhledy na Jihočujský hřeben. Ze sedla Kupol se jít s batohy na vrchol Kupol. Za cca 45 min jsme na vrcholu (3560 m podle GPS, průvodce má vyšší, ale toje blbost). Vrchol je zvláštní, velmi kamenitý, ani nevypadá jako vrchol. Jsou z něj ale krásná panoramata. Původně jsme chtěli jít k domku Vodopodnikov, ale nádherná Snežnaja nás láká k výstupu. Vracíme se zpět k sedlu a pokračujeme po Sněžnaju k domiku Glaciologov (3340 m). Domek stojí na htraně velkého sněžného plata po Sněžnajou. Kolem 15 hodiny jsme začali čistit dost zahumusený a zatuchlý dómik. Válíme se na sluníčku a snažíme se rozmrazit sníh, jelikož už nemáme vodu. Moc to nejde, ale Jirka dojde k blízkému potůčku, odkud po chvilce práce s cepínem vodu přinese. Zvedá se mlha a tak pomalu zalezáme do domku. Domek je dost malý pro 6 lidí. Hrajeme kostky a Jeník opět vyhrává. Za doměnu smí vařit večeři. Zjišťujeme, že jsem 5028 km od Prahy a 2500 od Pekingu a 4434 od Tokia. Vaříme těstoviny s koprovou omáčkou, která byla moc dobrá.

Den 13 – 9.8. – Sněžnaja a sestup do Aktru

Noc byla hrozná, spát na 30 cm na osobu se opravdu moc nedá. Ráno fouká, sněží a je dost nehostinné počasí. Dělíme se na 2 skupiny – skupina A - Lemík, JJ a Jirka jde zdolat vrchol Sněžnaji a skupina B – Bukači s žirafou - usoudila, že v tomto počasí to nemá zapotřebí a čeká v domku. Skupina B hraje karty a je nám zima. Skupina A vyráží po 7 hodině na výstup. Ihned se navazujeme v pořadí Lemík, Jirka a JJ. V mačkách za 45 minut překonáváme sněhové plato. Cestou jsme objevili asi 3 trhliny, ale zvládáme pouze mírným propadnutím s jisštěním. Začínáme stoupat na vrchol. Njdříve dva výšvihy a pak strmý svah nahoru. Počasí se začíná kazit a hustě sněží. Po hlasování pokračujeme dál, hlavně díky modré obloze nad námi. Trhlin přibývá. Obcházíme odtrhovou trhlinu zprava a začíná finální výstup velmi prudkým svahem (>40 stupňů). Za dvě hodiny jsme na vrcholu a počasí nás odměňuje výhledem na dramatickou oblačnost a jižní doliny. Fotíme, měříme výšku (3730 m) a padáme dolů. Sestup je hodně strmý, ale objede se bez incidentů. Dole nacházíme vlastní stopy a po necelých 4 hodinách dorážíme zpět k domku.

Okolo 13 hodiny již všichni dohromady začínáme sestup. Nejprve po ledovci přes sedlo Kupol a dále dolů, počasí se zlepšilo. Mineme domik Vodopadnik a setupujeme dolů. Dojdeme k suťovému komínu, kda začíná vánice vítr fouká zrmzlý sníh přímo proti nám, opravdu labůžo. Suť „sjedeme“, je drobná a je to tak nejlepší. Následují oslizlé morké morény, kde nedrží ale vůbec nic. Kus sejdeme, kus slezeme. Nakonci nás čekal pěkný komín, který byl bez jištění celkem nebezpečný. Zkušeně ho sleze JJ a Jirka spadne jinudy, ale obě cesty „jsou na 6“. Volíme tedy slaňování. Bukač B zvládá v pohodě, Bukač A s měnšími obtížemi a já visím i hlavou dolů, budu to muset ještě potrénovat. Lemík, který bojí ještě víc než se vlastně ani neslaňoval, jen se tak držel. Nakonec ještě jdeme kus sutí, která je taky hnusná. Dole toho mám celkem plný kecky. Okolo 7 hodiny večer konečně přicházíme do vytoužené tábora Aktru. Jako vždy, je to zklamání, žádný šašlik. Magazín má pivo, vodku, džus a sladké Tornado. Paní Olga Vasilevna nás ale vezme do svého skladu horské služby či čeho a prodá nám 3 kuřecí stehna, 4 chleby (o jejichž stáří nikdo nic neví), okurky a trochu těstovin. Takže nakonec vlastně úspěch. Večer vaříme na ohni prérii s rýží a Lemík s JJ se pěkně zmastí pivem a vodkou.

Den 14 – 10.8. – Zasloužený odpočinek

Vstáváme pozdě do krásného slunečného dne. Nejdřív jdeme nakupovat, kupujeme 6 tornád (pravda, chtěli jsme jich 12, tak bereme co je) a džusy a nějaké oříšky. Navíc se nám podaří domluvit oběd, který nám prodavačka připraví na 12:30 – máme několik chodů – zeleninový talířek, chleba se sýrem, chleba s klobásou a míchaná vajíčka. Vše zakončíme 1 sušenkou a kavičkou. Je to příjemné a vyšlo to na 100 R za osobu. Zbytek dne se poflakujeme, myjeme se, přepíráme, sušíme, opalujeme se, prostě ideální odpočinek. Den zpestřil lov beze zbraní, Jirka fotí orla, konipasa, stromového ptáka a VAZ. Večer je nadpřídělová večeře s nadpřídělouvou čokoládou – ta chutná nejlíp (já ten den snědla 1,5 čokolády – 150 g, úžasný pocit nadpřídělu).

Den 15 – 11.8. – Golubnoje jezero

Ráno je opět krásně, modroha a slunce. Ve standarních 10:45 vyrážíme směrem na Golubnoe jezero. Cesta je příjmená, nejdříve k pomníčku, potom stále doprava směrem k velkému Aktru. Cestou vidíme kuloár Kupolu , kterým jsme se předevčírem potáceli dolů. Vypadá nechutně. Vystoupáme k ledovci. Podél něho stoupáme a po asi 2,5 hodinách dorážíme k jezeru – 2500 m. Domek galciologů je dobře udržovaný a je kolem něj roztoušená skupin aruských skautek. Stavíme stany na poměrně malém plácku, naše 3 a víc se nevejde. Vyrážíme dobít Pik Stažerov. Stoupáme od jezera přímo vzhůru sutí do sedla Značkistov. Odtud již vidíme, že bez cepínů se na ledový svah Stažerova netroufneme. I ze sedla jsou krásné výhledy na Aktru a Kurajskou step. Bukači jdou dolů, zbytek ještě vyráží na bezejmenný vrchol vysoký asi 3400 m. Opět nádherné výhledy a panoramata. Vracíme se k jezeru, odkud mezitím zmizeli rusové. Vaříme rýži se svíčkovou. Všichni mají hlad a rabujeme domeček – je tam česnek, chleba (pravda, lehce plesnivý) a kde co. Jdeme spát opět s zalezenímsluníčka za kopce (cca v 19 hodin), protože pak už je neuvěřitelná zima. Povídáme si mezi stany, kdo má na jaké jídlo chuť, jsou to muka:-). Rusové se nám smějí, že jdeme tak brzo spát. Večer do domečku přišla nová skupina rusů. Jirka se pokouší fotit noční panoramata. V noci bylo zemětřesení a padaly laviny.

Den 16 – 12.8. – Výstup na AKTRU

Vstáváme v 5 a je hezky, akorát dost velká zima. Snídáme každý svoje Tornádo, neuvěřitelně velká snídaně (někteří ji dojídají ještě cestou). Cesta vede nejprve sutí podél ledovce a pak nstupujeme na ledovec. Je pěkně rozbitý a dramatický. 2,5 hodiny nám to trvá do sedla. Lemík nás vede, najprve se palhočíme pomalu přes trhliny a pak nasazuje pro některé dost ďábelské tempo. Uhnal nás skorovšechny až do sedla pod vrchol. Jirka s Lemíkem pokračují na průzkum do sedla Aktru směrem k dolině Mášej. Výsledky průzkumu jsou dva – přes tohle sedlo se jít nedá – do Mášej spadá kolmá skála a viděli cestu nahoru na Aktru.

Na Aktru nakonec stoupáme ostrým úbočím. Je to docela dřina, jdeme po 100 krocích a pak pauza. Někteří méně odolní jedinci se chtějí odvázat a zřítit do údolí, ale nakonec vytrvají. Vrchol je nazávěr suťovitý, Lemík tam odmítá vyjít, ale je navázáný tak má smůlu a musí. Za hodinu jsme na vrcholu ve výšce 4030 m, pro polovinu výpravu první čtyřtisícovka. Sestup dolů po 30 stupňovém svahu s morkým sněhem a ledem je výrazně horší než výstup. Ale zvládli jsme to a klesáme stejnou cestou po ledovci dolů k jezeru. Cestou je lehce zapletem v ledopádu, ale vymotali jsme se. Ještě zkoušíme lézt po ledovcové převysu, přičemž Jirka zde zničí mačku. Tím se přídala ke zničené hůlce, Jirka prostě nemá talent. K večeři máme těstoviny s červenou omáčkou a začíná být zase zima, dělají se mraky. Přicházejí rusové a provokují tím, že jsou v té kose jenom v tílkách.

Den 17 – 13.8. – Průzkum sedla Mášej

Ráno vstáváme kolem 6 a je opět pěkné počasí. Po čaji a meruňkové rýžové kaši vyrážíme prozkoumat sedlo Mášej. Stoupáme po stejné cestě jako včera, nejprve sutí a pak nastupujeme na ledovec. Tady se Bukači rozhodli, že se jim vlastně nikam jít nechce a vrací se do tábora. Hledáme lepší cestu ledovcem, ale dobrá cesta asi není. Po asi 4 hodinách pomalého pochodu vystoupáme ne jeden z vrcholů vedle sedla. Cesta vedla nejprve po ledovci, nad velkým zlomem vlevo sněhovým svahem. Jedinou záludností je nutnost oblézt velkou odtrhovou trhlinu, kterou míjíme zleva po hřebínku. Sedlo leží ve výšce 3600 m a je to rozsáhlá velká plocha. Trochu nám dělá problém nalézt správný sestup. Nakonec ho vidíme a je jasné, že to bude hukot, ale snad to půjde. Je to ledovec na začátku s malým sklonem a postupně přechází v ledopád. Pohledem kontrolujeme i sedlo Aktru, ani teď není vidět žádná cesta. Pokud tedy chceme do doliny Mášej, pak musíme jedině tudy. Cestou dolů k zpět jezeru blbneme, Lemík válí sněhuláka, posílá flašku apod. Cestou po ledovci Velký Aktru nás dost děsí sesuvy (či co to je) sněhu. Najednou z ničeho nic se ozve svištivý zvuk, který kolem nás proběhne a fyzicky cítíme, jak se sníh hýbe, celkem hnusný pocit. Raději míříme rychle pryč ke skále, ale z ní pro změnu spadne menší kamenná lavina, která doletí až téměř k nám. Nakonec slezeme z ledovce a po známé cestě se vracíme k jezeru. Je krásně, tak se koupeme, někteří až 3 tempa. Pak vybrakujeme domek, který mezitím opustili rusové. Nacházíme špek, sýr, chleba a konzervu hovězího. Vše je těsně před rozkladem, ale poživatelné. Naplesnivělý chleba jedí jen silnější nátury, sýr nakonec nejí nikdo, protože je taky dost jetý. Během diskuse o vzniku a účincích botulotoxinu smažíme špek a mlsně se olizujeme. Špek přidáme do guláše, který máme s rýží a doufáme, že nám zítra nebude špatně.

Den 18 – 14.8. – Cesta přes sedlo Mášej

Vstáváme ve 4 hodiny, protože nás čeká dlouhá cesta. Snídáme čaj a musli. Balíme stany a vyrážíme v 5:40, kdy už začíná být vidět, zima je pořád veliká. Ledovec byl nádherně ztuhlý, výhledy za svítání překrásné. Sedlo dosahujeme překvapivě rychle – 3,5 hodiny. To nás naplňuje optimismem. Sestup začíná prudkým ledovým svahem, kterým vedou stopy předchozí výpravy. Jdeme v pořadí Lemík, Jirka, Tereza, Klára, Bukač B a JJ. Cepíny mají Jirka, Bukač B a JJ. Sklon svahu je stálé horší a horší, sestupujeme hodně pomalu a začíná to být dost nepříjemné. Nakonec stojíme v téměř 60 stupňovém svahu a bojíme se pohnout. Šroubujeme do ledu ledobur a jistíme přes něj lano. Jednou ujel Bukač B, ale sám se zastavil cepínem, JJ taky několikrát ujel a jde čelem ke svahu a jistí se cepínem, protože mačkám už nedůvěřuje. Ostatní jdeme čelem ze svahu a věříme v mačky. Pomalu sestupujeme zhruba středem, vlevo je lavinový svah (s několika utrženými lavinami) a vpravo skála. Pomalu sejdeme za neustálého jištění dvěma ledobury na relativně rovnou muldu. Před ní ještě překonáváme hnusnou trhlinu, do které zapadne Lemík a Jirka, ale držíme je na laně. Necelých 200m jdeme 2 hodiny. Všichni jsme dost vyklepaní a šíleně bolí nohy z toho prudkého svahu. Přemýšlíme zda půjdeme dál podél skály nebo vlevo po sněhovém svahu. Lemík vyráží po sněhu, ale po 30m se s hrůzou otáčí. Pokračuje to ještě prudším svahem, pokrytým firnem, který ujíždí pod nohama. Postupujeme tedy podél skály, kde to taký není žádný med. JJ jistí a my postupně sestupujeme. Nejdřív relativně lehký úsek, pak hnusný sestup, kterým se dostáváme nad nechutnou trhlinu, kolem které je navíc hodně suti. Cestou nacházíme ledobur a smyci, přes kterou jistíme JJ. Poslední úsek vede přes průrvy po strmém mostíku pokrytém sutí. Je to běs, suť se sype a trhlina je hodně hluboká. První jde Lemík, pak Jirka a připravují na druhé straně jištění pro posledního JJ, který ostatní jistí. Velký problém jsou balvany uvolňující se nad námi. Jeden padal přímo na Bukače B, naštěstí ho JJ strhnul k sobě a nikomu se nic nestalo. Rychle přelezem tu hnusnou trhlinu a pak už je relativně snadný sníh a docházíme na rovinu u solidního ledovce – po 4 hodinách ze sedla – 400m. Už toho máme všichni celkem dost, ale cesta nekončí. Postupujeme po ledovci k osamělé skále obtékané ledovcem – nunutak. U něho překonáváme ledopád s impozantními trhlinami. Jdeme vpravo do kamene a celkem je to bez problémů. Pak ještě po dlouhém ledovém splazu sejdeme do 2600 m pod ledovec, kde na soutoku potoků rozbíjíme tábor – je 17:45. Vaříme těstoviny s bešamelovou omáčkou a čínskou polívku. Po 12 hodinách pochodu a vypětí jsme zničený, ale okolí je krásné a Jirka ještě běhá s foťákem a dělá panoramata. Dopíjíme vodku na počest přežití a uklízíme mačky, které už doufáme nebudeme potřebovat.

Den 18 – 15.8. – Jezero Mášej

Vstáváme v pohodě opět se sluníčkem, poklidně zabalíme a jdeme lehký přesun k jezeru, 600m a 8 km. Jako obvykle nás Altaj překvapil. Sestup po ledovci se stále dramatizoval a nakonec to bylo nepěkný. I mačky jsme někteří vyndali. Navíc se nám ztratil Bukač B. Někoho jako on jsme viděli v závěrečné fázi sestupu jak čekal dole, ale nakonec odešel. Sešli jsme na špatnou stranu potoka řešili jak najít Bukače a jak se dostat na druhou stranu. Holky čekaly na Honzu, Jirka brodí a JJ s Lemíkem obcházejí horem po ledovci. Holky také brodily, bylo to dost hluboký a silný proud, ale už jsem to zkušeně přešly. Než jsme se dostali na druhý břeh, je Honza zpátky. Šel směrem k jezeru a pak se vrátil. Nějací rusové mu řekli, že nás viděli na ledovci (je s podivem, že jim rozuměl:-). Po šťastném shledání jdeme dál, cesta je dlouhá a ubíjející. Nakonec se dotrmácíme k jezeru, ale nikde není místo na stany, tak jdeme dál kolem jezera. Na druhém konci je vidět hezky vypadající travnatý výběžek, kde mohly jít postavit stany. Když tam dojdeme, jsou tam tři mongolští kluci, ale ty pak odcházejí. Postavíme stany a začneme na ohni vařit. V tom se odspoda (přes suť to však je ze shora) přivalí skupina rusů, evidentně ne moc turisticky zdatných a vypadá, že každou chvíli spadnou. Je to skupina moskvanů vedených dvěma průvodci. Ačkoliv se to zdálo nemožné, ubytují se s námi na tom kousku země (nám se předtím zdálo, že ani my se 3 stany se nevejdeme a oni tam nacpali ještě 4 stany). Jsou legrační, mají videokamery, šminky ...

To ještě není vše, přicházejí dva těžcí horalové, přilby, lana, skelety, cepíny, jdou ale dál. Nakonec přijde odspoda ještě skupinka 4 rusů. Výletníci spadnou ze svahu a jsou se fotit na strom nad jezerem. Pak se seberou a jsou dál, už je poměrně dost pozdě a místa na spaní vzdálena minimálně hodinu až dvě chůze, těžko říct, co chtějí dělat. Takhle rušno jsme tu ještě neměli. Ruská grupa nás obdaruje bonbóny, my jim na oplátku dáváme hroznové cukříky. Dlouho do večera (což je u nás do 10) s nimi kecáme, jsou nakonec příjemní, takový typický zájezd. Bavíme se nejvíc s burzovním makléřem, který zná Tatry, jezdí lyžovat do Alp. Vyprávíme vtipy, jíme čokoládu a pijeme čaj.

Den 19 – 16.8. – Přiblížení k Čibitu

Vstáváme kolem 8, rusové už vyrážejí. Vaříme kaši z krup s medem. Jako nášup dojídáme ovesnou kaši po Rusech. V náš oblíbený čas 10:45 vyrážíme. Cesta je příjemná, nejprve stezka, míst na stanování je spousta (což průvodce popírá), pak širší cesta, dříve asi kamazka, která je už místy sesuvy půdy dost zničená. Snadno dorazíme k mostu přes Čuju.